Když dítě prohrává, pomozte mu pochopit, že to není konec

Pro rodiče je pantomima užitečná i doma, když je potřeba zabavit děti bez obrazovky. Stačí zadat úkol na cestě autem nebo při čekání u lékaře. Dítě předvádí, co dělalo o víkendu, a rodič hádá. Vyhněte se hodnocení typu „to nebylo ono". Místo toho opakujte, co jste viděli, a nechte dítě doplnit, co chybělo. Tím se učí přesnosti pohybu a zároveň zažívá úspěch.

Po skončení hry nenechte vodu ve vaničce stát, dokud se nezačne kazit. Během několika hodin ji přelijte na záhony, ke keřům nebo do okrasné části zahrady. Pokud jste použili mýdlo nebo šampon, použijte ji jen tam, kde nevadí mýdlový film, tedy na okrasné trvalky, ne na bylinky a zeleninu, které budete jíst. Tento krok je nejčastější chybou: lidé vodu vylijí do kanálu nebo nechají vsáknout na dlažbě, místo aby putovala ke kořenům.

Vysvětlujte pomocí konkrétních situací, ne obecných frází Abstraktní tvrzení „v životě se nevyhrává vždy" děti nepochopí. Použijte zážitek, který právě prožily. Můžete říct: „Pamatuješ, jak jsi minule stavěl věž a spadla? Taky to nebylo napoprvé. Zkusil jsi to znovu a šlo to." Nebo ukažte na sebe: „Já jsem dnes taky něco nezvládl, musel jsem to opravit." Děti se učí nápodobou a z vašeho příkladu pochopí, že prohra je běžná součást učení.

Když hru jednou rozjedete, nestrhejte značky na zemi. Příští hráč potřebuje vidět, kde jsou hranice. A pokud se někdo začne nudit, Rekonstrukce koupelny krok Za krokem neznamená to, že je hra špatná – znamená to, že potřebuje přidat jedno pravidlo, ne víc prostoru. Právě v tom je výhoda chodby, která nekončí nárazem do zdi: nutí vás hrát s tím, co je po stranách, a ne s tím, co možná někde za rohem.

Zahradní dráha z toho, co je po ruce, vzniká nejčastěji tak, že se v rohu zahrady objeví hromada cihel, pár prken a rezavý vozík. Většina lidí to hned začne skládat do tvaru, který viděli na obrázku. Jenže právě tady se rodí první velká chyba: dráha se staví od konce, ne od začátku. Nejdřív je potřeba vědět, kudy se bude jezdit a co má dráha vydržet, teprve pak se vybírá materiál.

Na závěr platí tři praktické rady. Nejprve vždy ukažte vlastní krátkou ukázku, aby děti viděly, že se nemusíte stydět. Za druhé mějte připravený zásobník témat na papírcích, protože vymýšlet je za pochodu unaví i zkušeného vedoucího. Za třetí skončete dřív, než děti začnou ztrácet pozornost. Krátká a jasná pantomima baví víc než dlouhé představení, u kterého už nikdo neví, co se hraje.

Vyhněte se dvěma častým chybám. První je nechat dítě vyhrát za každou cenu, aby neplakalo. Tím se naučí, že prohra je katastrofa, které se musí vyhnout. Druhou chybou je naopak nechat ho prohrávat bez vysvětlení a s komentářem „no a co". Ani jedno nevede k odolnosti. Ideální je střídat výhry a prohry přirozeně a u obojího zachovat klid.

Nakonec počítejte s tím, že dráha z odpadu nebude nikdy dokonale rovná. To je v pořádku. Důležité je, aby se dala snadno rozebrat a opravit. Používejte šrouby, ne hřebíky, a spoje dělejte přístupné. Až budete chtít něco vyměnit, nebudete muset bourat půlku zahrady. Dráha z toho, co je po ruce, má sloužit, ne stát jako pomník.

Nakonec buďte trpěliví. Zvládání prohry je dovednost, která se trénuje měsíce, ne dny. Čím méně dramatizujete výsledek vy, tím méně ho budou dramatizovat děti. Vyhněte se srovnávání s jinými dětmi a místo toho oceňte snahu: „Líbilo se mi, jak jsi to nevzdal." Právě v těchto malých reakcích se rodí zdravý vztah k prohrám i k sobě samému.

Menší děti často vnímají prohru jako osobní selhání. Do věku zhruba sedmi let je jejich schopnost oddělit výsledek hry od vlastní hodnoty velmi malá. Proto se po prohře vztekají, pláčou nebo chtějí hrát znovu a znovu, dokud nevyhrají. Není to rozmazlenost, ale vývojová fáze. Důležité je, jak na jejich reakci zareagujete vy.

Rozchod kolejí držte po celé délce stejný. Stačí si vyrobit jednoduchou dřevěnou šablonu a přikládat ji při každém spoji. Kdo tohle vynechá, pozná to později na každém kole. V obloucích dělejte poloměr co největší, i když to znamená dráhu protáhnout. Ostré zatáčky vypadají efektně, ale souprava úložné prostory v malém bytě nich vykolejuje a kola se rychle opotřebí.

Prvním krokem je uznat emoce, ne je potlačovat. Věty typu „to nic není" nebo „nebuď malej" dítěti říkají, že jeho pocity jsou špatné. Místo toho pojmenujte, co vidíte: „Vidím, že tě to naštvalo. Prohrát je nepříjemné." Tím dítě získá pocit, že mu rozumíte, a lépe se uklidní. Teprve potom má smysl mluvit o samotné hře.

Pomáhá také přesunout pozornost na průběh hry, ne na výsledek. Po dohrání se ptejte: „Co tě bavilo nejvíc?" nebo „Všiml sis, In the event you loved this information in addition to you desire to be given more info concerning podrobnosti generously visit our own web site. jak zařídit malou kuchyni jsi teď hrál lépe než minule?" Dítě tak vidí, že hra má hodnotu i bez vítězství. Pokud prohra vyvolá silnou reakci, dejte mu čas. Někdy stačí říct: „Vidím, že potřebuješ chvilku. Jsem tady." A později se k tomu vrátit v klidu.