Když hra děti přestane bavit během pár minut, zkuste tohle

Děti často odcházejí od hry dřív, než se pořádně rozjedou. Není to nevděčnost ani rozmazlenost. Ve věku kolem čtyř až osmi let je pozornost krátká a mozek potřebuje rychlou zpětnou vazbu. Pokud hra nabízí první zajímavý moment až po deseti minutách, většina dětí to vzdá předtím, než se k němu dostane. První krok tedy není nutit je vydržet, ale zkrátit cestu k zábavě.

Nakonec počítejte s tím, že nejlepší hra vznikne z opakovaného hraní, ne z jednoho nápadu. Každá partie vám ukáže jednu slabinu, kterou jste neviděli. Když ji opravíte a zahrajete znovu, budete mít za pár odpolední hru, kterou budou chtít hrát i návštěvy. A to je lepší výsledek než dokonalá krabice, která leží na polici.

Většina rodinných her skončí v koši ještě dřív, než se stihne dohrát první partii. Důvod nebývá slabý nápad, ale špatné tempo. Děti vydrží u stolu mnohem méně, než rodiče odhadují, a jakmile se začnou ptát, kdy už to skončí, hra je mrtvá. Proto než začnete kreslit plán, rozhodněte, kolik minut má jedna partie trvat. Pro předškoláka počítejte šest až deset minut, pro školáka patnáct až dvacet. Všechno nad to musí být rozdělené na kola, která se dají kdykoli přerušit.

Třetí variantou je panák s překážkami. Mezi jednotlivá pole se položí klacíky, šišky nebo kamínky, které se nesmí při skoku shodit. Kdo překážku posune, ztrácí kolo. Hra se tím zpomalí a děti musí víc pracovat s rovnováhou. Pozor na kluzké předměty, například mokré listí. Překážky mají být nízké a lehké, aby při dotyku nepodrazily nohu. Vyplatí se hrát na trávě nebo na antuce, ne na hladkém betonu.

Druhá věc, která děti odrazuje, je čekání. Pokud mezi tahy uplyne dlouhá doba, pozornost uteče a návrat zpět je těžký. Vyberte hry, kde se hráči střídají rychle, nebo zkraťte počet hráčů. U her pro více lidí zkuste hrát v menším počtu a ostatní ať fandí. Také pomáhá stanovit jasný konec: místo „hrajeme, dokud nás to baví" řekněte „odehrajeme tři kola a uvidíme". Děti potřebují vědět, že konec je blízko, jinak je nekonečná hra vyčerpává.

Nezapomeňte na vizuální stránku. Jeden nákres nebo tabulka často vysvětlí víc než deset minut mluvení. Pokud pravidlo popisuje postup, nakreslete ho jako sled kroků. Pokud popisuje vztah mezi dvěma věcmi, nakreslete šipky. Lidé si obrázek zapamatují lépe než souvětí. Stejně tak pomáhá, když pravidlo pojmenujete krátkým a zapamatovatelným názvem, který se dá použít v běžné řeči. Místo „směrnice o nakládání s dokumenty" stačí „pravidlo tří kopií".

Začněte od rozhodnutí, ne od výroby. Sepište si na papír, co mají hráči dělat, jak poznají, že vyhráli, a co se stane, když někdo zabloudí nebo nechce pokračovat. Teprve pak řešte, jestli to bude s kostkou, kartami, nebo figurkami. Tři až pět pravidel je strop; šesté už si děti nepamatují a začnou se hádat o výklad. Napište je velkým písmem na kartu, kterou položíte doprostřed stolu, aby se dala kdykoli otočit a zkontrolovat.

Zapojte děti do rozhodování, ale ne do všeho. Nechte je vybrat téma, nakreslit obrázky a vymyslet jména figurek. Pravidla držte pevně, jinak se bude měnit jejich výklad podle toho, kdo zrovna prohrává. Až je hra hotová, uložte ji tak, aby se dala snadno vytáhnout: krabice, sáček na dílky, karta s pravidly navrch. Hra, kterou je obtížné připravit, se přestane hrát barvy stěn do obýváku týdne, i kdyby byla sebelepší.

Vyvarujte se tří pastí, které opakovaně vidím. První je příliš mnoho náhody: pokud o úložné prostory v malém bytěšem rozhoduje kostka, děti rychle pochopí, že jejich snažení nic neznamená. Druhá je vyřazování ze hry, protože kdo vypadne v páté minutě, ten už jen kouká a přestane ho to bavit. Třetí je příliš složitý cíl, který se nikdy nepodaří splnit v rozumném čase. Místo vyřazení dávejte druhý pokus, místo jednoho velkého cíle několik menších.

Testujte s dětmi dřív, než dokreslíte poslední políčko Nejčastější chyba je vyrábět hru celý víkend a teprve pak ji vyzkoušet. První prototyp zvládnete za odpoledne: čtvrtka, pastelky, pár figurek z jiné hry. Zahrajte si ho třikrát. Při první hře jen sledujte, kde se zdržují a kde se smějí. Při druhé si všímejte, kdo čeká nejdéle, protože čekání je to, co děti odradí nejvíc. Při třetí zkuste měnit jedno pravidlo a porovnejte, jestli je to lepší, nebo horší. Teprve potom řešte vzhled.

Šifry se hodí i mimo domov. Na výletě můžete nechat za sebou tři krátké zprávy, které vedou k cíli. Doma zase funguje ranní vzkaz na lednici. Důležité je střídat role: jednou šifruje dospělý, podruhé dítě. Když dítě tvoří šifru pro vás, procvičuje si přesnost a plánování. Nechte ho udělat chybu a pak ji společně najděte. Právě hledání chyby učí víc než dokonalé luštění. A pokud ho šifra nebaví, zkuste jiný typ. Někdo miluje obrázky, jiný čísla. Netlačte na výkon, hrajte si.

If you are you looking for more in regards to rady pro Rekonstrukci take a look at our own web-page.